Bystrým pozorovatelům kulturního a politického dění jsme položili otázku, který stereotyp je v současném umění, akademickém dění, v politice, v médiích atd. nejvíc rozčiluje. Žádali jsme o hesla tematická, raději než verbální, a nejlépe z vlastního oboru. Vznikl tak jakýsi spontánní, neurovnaný slovník nadužívaných novodobých manýr – složený zatím z 53 „hesel“. Do tištěného vydání se jich vešla jen část, další si můžete přečíst tady.
stát (obec) není dobrý majitel
Toto politicko-ekonomické klišé nás všechny stojí neuvěřitelné peníze, které by se daly použít na vědu, školy, kulturu, cyklostezky atd. Uvedli ho do oběhu lidé se snad dobrými úmysly a na samém začátku devadesátých let mělo možná nějakou dobrou funkci jako antidotum přehnaného etatismu minulého režimu. Jenže místo aby za pár let vymizelo, stalo se, stokrát opakováno už s velmi zlými úmysly, pravdou. Dnes se používá jako argument s neotřesitelnou platností, a nikdo už si nevšímá, že je to jen klišé bez obsahu. Zdůvodňuje, proč si stát (obce) na všechno možné „najímají soukromé firmy“, ačkoli na totéž mají rozsáhlé úřady. Nejnebezpečnější ale je hlavně jako argument pro privatizaci všeho, co se dá prodat. Vedlejším produktem tohoto klišé je také marginalizace družstevní formy vlastnictví, která je přitom tradiční vlastnickou formou kapitalistické společnosti. Jestliže stát nebo obec hospodaří se svým (naším!) majetkem špatně, musíme požadovat, ať se to naučí!
Milena Bartlová, historička umění
prosbička
Má žena Eva se v Egyptě naučila používat slovo „pyramidka“, i když jí říkám, že některé věci nejde zdrobnit. Navíc sedíte v Gíze a to, co se tyčí nad vámi, je obrovité a nádherné jako Niagarské „vodopádky“. Jsem alergický na telefonáty, kdy se na druhém konci ozve „Měl bych na vás prosbičku…“. Naskočí mi tato posloupnost: 1. Televize volí jednoduché zápletky, aby měla víc posluchačů a tím větší příjmy z reklamy podle definice, že televize je továrna na diváky, které prodává reklamním agenturám. 2. Lidi si zvyknou na zjednodušené pravdy, to by nebylo nejhorší, ale zejména na základních školách je patrné, že děti mají o reálném životě (který žijí paralelně s virtuálním světem) hrozně zkreslené mínění. Moc se v něm nevyznají. 3. Výsledkem je infantilizace celé společnosti, naučené nepromýšlet, ale přijmout nějaký prostý prefabrikát. 4. Politik sleduje výzkumy veřejného mínění a podle nich činí rozhodnutí. – Myslím si, že nadměrné používání zdrobnělin je projevem celkové infantilizace a že náprava věcí (alespoň podle George Orwella a jeho eseje o anglickém jazyku) začíná nápravou jazyka.
Václav Cílek, geolog
soudcokracie
Jde o termín používaný částí české politické elity, kdykoli orgány soudní moci rozhodnou proti jejím zájmům. Nelze ho zaměňovat s obecnou a často oprávněnou kritikou růstu moci justice, tzv. soudcovského aktivismu, nebo s postmarxistickou kritikou tzv. juridifikace politiky a s ní spojeného růstu politického vlivu právnických elit a profesí, obecně označovaných za juristokracii (juristocracy). Oba tyto kritické pohledy se týkají důležitých problémů dnešního práva a politiky. Naproti tomu termín soudcokracie je výsledkem plytkého používání jazyka a snahy zcela v duchu stalinské jazykovědy zavést novotvar, který má sloužit výhradně jako břitva proti politickým oponentům.
Klišé je určeno vyprázdněností významu, neustálým opakováním a předvídatelností účelu, takže v dnešním politickém slovníku bychom stěží hledali lepší příklad. Historicky soudcokracie souvisí především s úsilím o radikální proměnu politického systému ČR v době tzv. opoziční smlouvy v letech 1998–2002. Ústavní soud tehdy (nálezem č. 64/2001) zrušil společný pokus Zemanovy sociální demokracie a Klausovy ODS změnit volební systém. Otevřeně a opakovaně se o soudcokracii začal kriticky vyjadřovat Václav Klaus z pozice prezidenta republiky, když v roce 2006 Ústavní soud označil za protiústavní jeho rozhodnutí odvolat předsedkyni Nejvyššího soudu. Podobně reagoval i na oba nálezy Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy i loňské zrušení předčasných parlamentních voleb. Důkazem, že soudcokracie představuje politicky ohýbané klišé, nikoli respektovatelný termín, je i sborník textů, který pod názvem Soudcokracie v ČR – fikce, nebo realita? vydalo Klausovo Centrum pro politiku a ekonomii (CEP; 2006). Vedle prezidentových úředníků a poradců do něj svými úvahami přispěli především politicky spříznění advokáti, ale rozhodně žádná výrazná osobnost soudcovského stavu nebo akademické obce.
Jiří Přibáň, profesor právní filosofie na Cardiff University
civilizační šmrnc
Jde o atribut současné literatury pro děti. Každou správnou pohádkou proběhne minimálně jednou podnikatel v obleku s mobilním telefonem u ucha a dětský hrdina musí odeslat e-mail nebo sms. Tato velebená strategie má přetechnizované děti zaujmout a podnítit k četbě. Nacházíme ho v několika základních podobách:
– nereflektovaný výskyt soudobých reálií mezi tradičními pohádkovými („Lililinda ani princ nic podobného ještě neviděli. Byla tam pizza ve tvaru vany napuštěné rajskou omáčkou, pizza jako fotbalový pohár UEFA…“ – Herzog, A.: Lililinda Superhvězda. Baobab 2007)
– hyperboly k popukání („Babička totiž vydělává na živobytí jako rychlý posel… nasadí oranžovou přílbu, nakopne kawasaki a je v trapu.“ – Binar, I.: Bibiana píská na prsty. Meander 2008)
– patetické odsuzování civilizačních výdobytků („Bambert četl jako každý jiný člověk noviny, ale měl panickou hrůzu z rychlosti obrazů, a proto se vyhýbal televizi.“ – Jung, R.: Bambertova Kniha ztracených příběhů. Brkola 2008)
– zvláštním typem je pak osvětové zdůrazňování genderové a rasové korektnosti („Paní Barbora Baloghová měla tmavou kůži… a ve vlasech každý den čerstvou růži. Nestyděla se za to, že je Romka, a ve Staré Říši to nikomu nevadilo.“ – Vokolek, V.: Obrazy ze Staré Říše. Mladá fronta 2009)
Pojem pochází od redaktorky dětského nakladatelství, která nejmenované začínající autorce (J. Š.) doporučila spolu s dobrou radou: „Nenechte se unést svým krásným jazykem, jděte k věci. Dnešní děti žijí ve světě obrazů a zkratek a poeticko-vtipné poznámky, které mohou okouzlit nás dospělé, je nezajímají.“ (Tak ať si trhnou! ulevujeme si na adresu civilizovaných, šmrncnutých dětí.)
Jana Šrámková, prozaička
model interpretace kontextu
O výtvarném či vizuálním umění se možná píše obtížněji, neboť většinou nebývá přímým nositelem verbalizovaného poselství. Nevím, zda to je pravý důvod sklonu českých recenzentů, kurátorů a nezřídka kdy i samotných umělců používat nicneříkající ptydepe k výkladu cizích či vlastních uměleckých děl. V denním tisku, tiskových zprávách, katalozích atd. se ale neustále setkáváme s vyprázdněnými frázemi. Mnozí vytvářejí nesrozumitelné, avšak sofistikovaně se tvářící věty, zatímco jiní se odvolávají ke shůry daným, nadčasovým „zákonitostem“, jež jsou ale podobně prázdné a banální jako prvně zmiňované, konceptuálně laděné texty. Příkladem nechť jsou čtyři náhodně vybrané citáty z poslední doby, jejichž variant je v jazyku těch, kdo o vizuálním umění v tuzemsku v současnosti píší, nespočet: „Výstava (…) organicky sváže fragmenty jednotlivých přístupů a představí příběh dosavadních epizod v poloepickém prolnutí výsledné scény.“; „Fotografie (…) slouží jako model, na jehož základě představují vlastní interpretaci fotografického obrazu, reflektovaného v kontextech obecného chápání fotografického média.“; „Vystavené obrazy jsou odrazem vnitřního světa autora…“; „Při tvůrčím procesu vzniká bezprostřední radost. [Umělec je] …přítomen zrození zázraku.“ Radikální koncepty, myšlenky či postupy se v dnešním světě rychle mění v klišé – jsou institucionalizovány a pohlcovány mainstreamem; za citovanými větami bychom ale (kdysi) originální myšlenku hledali jen stěží.
Martina Pachmanová, historička umění
uděláme všechno pro to, aby…
„Uděláme všechno pro to, abychom vyhráli / postoupili / nezklamali své fanoušky“ apod.: bez takovéhoto ujištění se věru málokdy obejde mediální rozhovor s trenéry nebo členy našich sportovních týmů. Shodná klišé se začasté objevují i v politických projevech.
Jak nás učí přísloví i zkušenost, sliby jsou chyby. V případě „Uděláme všechno pro to, aby…“ je základ chyby už v tom, že všechno nelze udělat víceméně nikdy. Neurčitost výrazu „všechno“ připouští obsahové rozpětí od maxima až téměř po minimum. A tak není divu, že podobná prohlášení – „Já bych pro tebe udělal všechno na světě… / Dělali jsme všechno možné, aby…“ – nebereme tak moc vážně.
Mimochodem: stereotypní přání „všeho nejlepšího / dobrého k“ narozeninám, jmeninám, Vánocům apod. je natolik všezahrnující, až vlastně postrádá obsah. Lépe snad přát konkrétněji – a klišé je pryč!
A ještě: ráda bych viděla toho, kdo by dnes myslel doslova dilema „všechno, nebo nic“, zejména pokud by šlo o peníze.
Tak to by asi bylo všechno.
Naďa Svozilová, bohemistka
socka
Městské hromadné dopravní prostředky využívají v rozvinutých zemích nejen střední vrstvy, ale i mnozí lidé z vyšších. Dobře také známe nikoli chudou vrstvu Nizozemců (a nejen jich), kteří v obleku s kravatou a aktovkou jedou na levném kole do své práce například v bance. České klišé zvané „socka“ je jen mindrák postkomunistického občana, který přece „musí“ jezdit po městě terénními vozy.
Tomáš Fassati, ředitel Muzea umění a designu v Benešově u Prahy
báječní muži nad třicet
Generačních románů se u nás urodilo v poslední době hned několik, od Ryšavého Cest na Sibiř po Všechno, co vidím Marka Janoty. Zatímco první je vedle daného žánru velmi podařenou konstrukcí vedlejších příběhů a postřehů podepřenou vypravěčským uměním protagonisty, druhý se točí v sebestředném kruhu osobní důležitosti. Jako by být mužem kolem třiceti znamenalo téma samo o sobě, výrazné a natolik nezbádané, že je třeba mu věnovat celý román. Potíže se ženami, rodiči a nepochopení okolí. Protřepat (nemíchat), a je tu cosi na způsob autoterapie a zároveň iniciační zkušenosti literární (že by zplodit syna a zasadit strom byl již přežitek a bylo nutné dokázat si svou platnost ve světě výplodem uměleckým?). Svět současných generačních románů psaných z mužské perspektivy klišé využívá, ač jistě ne plošně (takovým příkladem výjimky jsou již zmíněné Cesty na Sibiř). V čem tedy ono klišé spočívá – styl mísící obecnou češtinu s občasnými aluzemi na Borgese či Bukowského, postava ženy až příliš emancipované, postava ženy krásné, leč hloupoučké až k pláči (netřeba vysvětlovat, k čemu že ji protagonista potřebuje), hrdinova cynická letargie člověka, jenž dobře ví, že vše už tu bylo, dále pak motiv podobně zahořklých (ale v duši citlivých a zranitelných) přátel, hrdinovo módní, ale opovrhované zaměstnání (architekt, novinář, textař v reklamce, kameraman), jistá pubertální nevyzrálost myšlenek. Hloubku příběhu nahrazují autoři (uveďme pro příklad ještě novelu Romana Sováka Zastřelte růžového medvěda) povrchním vtipkováním a filosofováním a zdůrazňují tím paradoxně vlastní nejistotu tvůrčí. Příběh ztrácí svébytnost a mění se v pouhou vrbu autorových stesků. Ovšem nebylo by v současné nadprodukci knih rozumnější řešit si spirituální krize jinde než v románu?
Anna Vondřichová, bohemistka
přílepkové myšlení
Termín je odvozen od záludné parlamentní figury, při níž je k jednomu zákonu bez věcné souvislosti přilepen zákon či předpis z oblasti zcela jiné. Poslanci běžně používají tzv. přílepky jako donucovací, vyděračské, popřípadě záměrně matoucí prostředky. V médiích a veřejném diskursu se pak přílepkové myšlení stalo způsobem, jak odvést řeč jinam, rozmělnit a zamlžit původní téma, zrelativizovat a nakonec docela rozmetat diskusi. Přílepkové myšlení je zhusta provázeno vypjatou snahou o univerzální spravedlnost. Chceme postihnout kuřáky za jejich zlozvyk? Tak to ale musíme též ztrestat tlouštíky, automobilisty a třeba i lidi se špatným vkusem v oblékání, obtěžující okolí tím, že se na ně lidé musí dívat (tento příměr svého času použil publicista Tomáš Vystrčil v LN). Přílepková figura se tváří progresivně. Dodává uživateli punc člověka s rozhledem, vnímajícího širší vztahy a spojitosti, případně člověka nesmlouvavě měřícího vše absolutním metrem. Ve skutečnosti jde o atavismus tíhnoucí k nehybnosti a snaze zachovat pohodlný status quo. S přílepkem lze donekonečna přešlapovat na místě. Ukázkový přílepkový grif předvedl muž s cigaretou na rušné autobusové zastávce, když byl upozorněn na zákaz kouření. Odsekl agresivní výčitkou: „A smrad z autobusů vám nevadí, co?!“ Exkluzivní verzi přílepkové figury pak použil český prezident při tanci kolem Lisabonské smlouvy, když podpis podmínil výjimkou odkazující k sudetoněmeckému problému. Zatímco celá Evropa hleděla vpřed, prezident obrátil pozornost užaslých Evropanů nazad, až někam k poválečnému vyrovnání.
Jan Štolba, literární kritik a hudebník
umělecké outsiderství
Překvapivě hodně kurátorských počinů se v posledních letech zaměřuje na objevování umělců, kteří neměli za života úspěch a kteří zřejmě až nyní dozráli k tomu, aby mohli být pochopeni, doceněni a vřazeni do kánonu dějin umění.
Postupující tabuizace hodnocení a strach označit něčí tvorbu za nezajímavou a nesdílnou zachází u odkrývání některých skrytých uměleckých pokladů do extrémů. Je zajímavé, že outsiderství se stalo kvalitou, která může umělci sama o sobě zajistit úspěch. Dobrou ukázkou tohoto jevu je text Milana Knížáka k výstavě jeho velkého objevu, kterému Národní galerie složila před několika lety poctu v podobě velké retrospektivní výstavy: „V. V. Modrý byl a zůstává outsiderem. Jeho dílo zcela vypadává z dobových souvislostí. Současný postmoderní svět, ačkoliv úporně hledá něco společného, potřebuje výjimečné osobnosti, vyšinutí z vazby, demonstraci jinakosti. A tak Modrého outsiderství je kvalitou, která se víc a víc potvrzuje.“ Na malíři Modrém by nás mělo přitahovat právě jeho outsiderství, spíš než jeho umělecké kvality. Umělci-outsideři jsou známí hlavně tím, že byli dříve neznámí.
Nejlepším příkladem tohoto fenoménu je před časem objevený fotograf Miroslav Tichý. Ten se díky kurátorské péči Romana Buxbauma stal takřka přes noc z voyeura a kyjovského obecního blázna jedním z nejlepších českých fotografů, který je podle objevitele „na nejlepší cestě stát se nejslavnějším českým výtvarníkem druhé poloviny 20. století“. O kurátorskou manipulaci se podle Buxbauma nejedná. Nevíme, kolik dalších autorů má naději stát se nejlepšími českými umělci, každopádně nedávno vydaná kniha Praha objektivem tajné policie představuje pro fotografa Tichého opravdu silnou konkurenci.
Jakub Hauser, student dějin umění a lithuanistiky
autenticita v popu
Hodnotit hudbu na základě údajné autenticity není ani tak stereotyp nebo klišé, jako spíše rovnou publicistický fetiš. Promýšlet interpretaci popových nahrávek (byť myšlenkově prostých) může být docela náročný úkol a fetiš autenticity aplikovaný na interpreta (nikoli na jeho/její hudbu) je vždy po ruce. Funguje to jako svého druhu ideologie diktující vzorce vkusu. V ní je všechno prosté – rock je automaticky autentičtější než pop, protože se (prý) nepodbízí trhu, politicky angažovaný hip hop je relevantnější než kterýkoliv jiný, folkaři s dlouhými vousy jsou opravdovější než oholení a podobně. Co při takovém hodnocení probíhá, je romantizace nebo rovnou mytologizace potu, naštvanosti nebo emocí – údajných znaků, že ta či ona hudba směřuje k vyšší existenciální pravdě a je nadřazená. Přitom je fetiš autenticity nelogický a nekonzistentní – mladí muzikanti jsou opravdovější než staří (jsou schopní silnějších emocí) a zároveň se autenticita odvozuje od bohatství prožitku, v němž se čtyři vyhublí mladíci v kožených bundách těžko mohou rovnat bardovi nad hrobem. Oslavuje se autentická radikálnost a zároveň se cení přihlášení ke správným kořenům tzv. kánonu. Protože fetiš autenticity nejčastěji maskuje neznalost „jiného“ a neschopnost vykouknout ze zavedených kolejí vkusu, je poměrně snadno odhalitelný.
Karel Veselý, hudební publicista
zodpovědnost za sebe sama
Heslo, že by každý měl být zodpovědný sám za sebe, patří k nejčastějším výzvám dnešní doby. Je to zásada velice užitečná, i když je pravda, že ve vysoce komplexní společnosti není dost dobře možné, aby člověk nejen zodpovídal za faktory, které utvářejí jeho život, ale vůbec si je třeba jen uvědomoval. Jak si má jedinec zodpovědně zvolit profesi, jestliže se trendy na trhu práce mění v kratších intervalech, než je doba studia? Jak si má zodpovědně střádat, když nemá kontrolu nad mechanismy, které mohou vést třeba zítra ke krachu měny? Jak má zodpovědně pečovat o své zdraví, jestliže to, co medicína nedávno doporučovala, je náhle odhaleno jako zdroj netušených zdravotních rizik? Jak má stále více lidí zodpovědně cestovat, když z hustoty provozu plyne stále vyšší riskantnost přemisťování? Sociologové už před sto lety upozorňovali, že čím více je člověk v komplexní společnosti závislý na mechanismech, které nemá vůbec pod kontrolou, tím více nezávislý, autonomní a soběstačný se cítí. Politici využívají této iluze a zdůrazňují, že za vše si mohou lidé sami. Výsledek je absurdní. Mají-li se mladí lidé v nejisté době zodpovědně postarat o svou životní úroveň, je nejsnadnější cestou – nepořídit si děti. Oproti vrstevníkům, kteří tak zodpovědní nebyli, vystoupá jejich kupní síla několikanásobně. Tím, že je tato strategie krajně nezodpovědná z hlediska systému důchodového pojištění a nutně vede k jeho krachu, si tito černí pasažéři penzijního systému hlavu nelámou. Jiný příklad: kdyby byli lidé skutečně zodpovědní, museli by se masově vystěhovat z Ostravska, kde je nejvyšší znečištění ovzduší v Evropě a následně vysoký počet nejzávažnějších onemocnění. Co by asi dělali politici, kdyby se všichni Ostraváci takto zodpovědně zachovali? Naštěstí to nehrozí a lidé na severu Moravy dál zodpovědně platí třicetikorunové poplatky za lékaře v situaci, kdy míru své nemocnosti nemohou dost dobře ovlivnit. Politici bývají všelijací, určitě však nejsou hloupí. Proto tak hlasitě o zodpovědnosti mluví. Když je každý zodpovědný jen sám za sebe, snímá to zodpovědnost z politiků, aniž by jim to ubíralo z platů a požitků. To je jádro jejich zodpovědného přístupu.
Jan Keller, sociolog
marxismus je překonané dogma
Neschopnost rozlišit marxismus jako filosofický postoj od marxismu-leninismu jako politické ideologie mohla být pochopitelná v prvních letech „po obratu“ (což je výstižný termín používaný v Německu). Mohla snad přetrvat v širším společenském povědomí, protože normalizační režim dělal vše pro to, aby toto klišé podpořil. Není ale odpustitelná dnes a zejména u vzdělanců. Dnes je to nejen prázdné klišé, ale důkaz myšlenkové lenosti. Tato neschopnost diference nás nutí nepochopit, a tudíž vymazat z paměti důležité kapitoly českých (československých) intelektuálních dějin, především meziválečnou levici a šedesátá léta. Zabraňuje tomu, abychom začali používat stejný jazyk, jaký používá intelektuální Evropa – většina inspirativních směrů myšlení druhé poloviny 20. století se různě s marxismem vyrovnávala či jej rozvíjela.
Milena Bartlová, historička umění
je to bída (ale intelektuálů)
Vynikající ukázkou myšlenkové floskule je touha takzvaných, a většinou samozvaných, intelektuálů měnit svými slovy svět. Precizní myšlenková analýza konkrétního problému, jediný způsob, jak může někdo slovy komentovat svět, je zaměňována za všeobecná, tedy bezcenná tvrzení. „Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na komunální, krajské i centrální úrovni,“ všímá si pravidelný produktor takových tezí, socioložka Šiklová. Nic konkrétního neuvádí, navíc opomíjí fakt, že korupce patří k demokracii a demokracie bez ní není myslitelná (podobně je na tom lobby). „Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály,“ pokračuje statečně dál. Pro koho tyto věty píše? Člověk zvyklý přemýšlet to ví i bez paní Šiklové, kdo se o to nepokoušel, považuje to za zbytečné fňukání intelektuálů – a v tom má v posledku pravdu. „Úředníků vesele přibývá, země se úspěšně zadlužuje, blbost jen kvete,“ říká další specialista na plýtvání slovy Lubomír Martínek. „Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne,“ píše ve svém známém článku o školství Petr Piťha. Je poctivé si přiznat, že desetiletý školák řídící na počítači ekonomiku svého mikrostátu plus jeho vojenské akce neblbne, ba naopak. Místo odkazu na jednu studii, která by takovou absurditu tvrdila, se autor odvolává na každého demografa. „Tato doba jde z hlediska mravnosti strmě dolů, bratři a sestry!“ slyšel jsem jednou kázat opata strahovského kláštera. Zřejmě zná dobu, ve které šla mravnost naopak strmě nahoru. Také lituji, že jsem se nenarodil právě v ní. Užívání floskulí je odporná záležitost a nenávidí ji i všichni ti blbí, nemravní a zkorumpovaní lidé z ulice; proto se teze tohoto charakteru míjí účinkem: ony chtějí něco změnit, ale ukazují celé společnosti, že intelektuál je někdo, kdo jí nemá co dát.
Petr Šimák, bohemista
přepsat dějiny
Začalo to možná už dřív, ale triumfální tažení floskule naším mediálním prostorem zahájil onen sportovní komentátor, který po vítězném gólu našich hokejistů v Naganu to posvátné nedělní ráno zasípal: „Přepište dějiny! Česká republika získává olympijské zlato!“ Od té doby se s úslovím roztrhl pytel („Cyklista Armstrong přepsal dějiny!“). Každé nové vítězství hokejistů, fotbalistů, tenistů, atletů znamená automaticky „přepsání dějin“. Kdykoli se komukoli povede něco úspěšného, „přepisuje dějiny“.
Výrok je to sice příkladně hloupý, ale o to oblíbenější. Dlouhou dobu zůstával naštěstí zapouzdřen jen v pokleslém sportovním žargonu. Pak se však „prokopal“ ze sportovních rubrik i do těch zpravodajských („Bouře Katrin přepsala historii USA“) i kulturních: „Metallica natočila album, výsledkem je majestátní dílo, kterým tito králové metalu opět přepisují hudební historii“. (Michal Štůsek, LN, 12. 9. 08). Pár měsíců poté čtu tamtéž, že nová TV Barrandov má „navždy přepsat dějiny českého Hollywoodu“ (LN, 10. 1. 09). Invaze blbosti z mateřské odpalovací základny sportu do vyšších pater publicistiky pokračuje nezadržitelně dál. Málokdo z uživatelů nahlíží tu dalekosáhlou pitomost: dějiny nelze přepisovat jakýmkoli novým činem. Dějiny se nejprve dějí – a teprve potom píší: dějiny vznikají až psaním dějů. Dějiny neexistují bez kultury textu. Obrazové, magické kultury neznají dějiny, znají jen rituální opakování událostí. Totalitní režimy to dobře vědí, a proto dějiny s oblibou dodatečně „přepisují“: tu z dějin někoho vymažou, tu někoho rituálně přilepí. Nic z toho, co nazýváme „přepisováním dějin“ ale nemá nic společného s aktuálním dějem: dějiny jsou bezezbytku sférou reflexe, nikoli akce. Nelze vykřikovat: „přepište dějiny“… „Právě jsme přepsali dějiny…“ tam, kde ještě nejsou, kde nebyly napsány, tudíž nemohou být ani „přepsány“. Něco takového může do světa vykřikovat snad jen opravdový, nedějinný idiot.
Vladimír Just
antikomunismus je demagogie
Zadáte-li hledání „Anti-communism is so easy!“, ukáže Google na 804 000 odkazů. Česky zhruba 1 470. Tak třeba ukázku z knihy Petra Pitharta Devětaosmdesátý (Literární noviny 27. 6. 2009). Senátor za KDU-ČSL se zde pod titulkem Měli jsme KSČ zakázat? vytáčí: „Antikomunismus je tak snadný!“ Nedělá ale paradoxně advokáta čertovi? Případně sobě? (Sám ke komunistům patřil v letech 1960 až 1968.) Nebyly rozkazy z Moskvy pro soudruhy závaznější než zájmy spoluobčanů? Nedopouštěla se tím KSČ průběžně vlastizrady? Ne? Ale že by to nevydalo ani na zákaz? Google nabízí samo sebou i místa, kde klíčová slova nejsou pohromadě, řekněme Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie (Britské listy 22. 6. 2009). Ondřej Slačálek si v něm bere na paškál i „vysvětlení energie, kterou antikomunisté vložili do nakonec úspěšné snahy o zákaz Komunistického svazu mládeže; nejenže pro ně tato organizace znamenala vcelku snadný terč pro svou ideologii a relativní slabost, ale rovněž musela působit neobyčejně dráždivě a nepřípadně coby spojení komunismu a mládí, jako zárodek jedné z hrozeb, proti níž bojují: přenos komunismu coby myšlenek minulosti na mladou generaci.“
Kdykoli se komunisté (a jim stranící) dostanou k masovým médiím, nastává chyba, protože mohou přinejmenším sugerovat svou bezúhonnost. A zlehčováním temné minulosti komunismu se určitě podbízet nepřestávají. U nás se stále dokola zaklínají tím, že po válce dostali rozhodující počet hlasů. Jakmile ale všemi dostupnými prostředky vyloučili jiné možné vítěze volební soutěže, zajistili takzvané diktatuře proletariátu nelegitimitu. Což platilo, jak známo, více než čtyřicet let. Zde. Ale co teprve v Mongolsku či jinde?
Josef Moucha, fotograf a publicista
protiněmectví na oficiálních místech
Hotová žeň stereotypů a primitivních klišé je nedávno otevřená výstava o soudobých českých dějinách na Vítkově, jejímž kurátorem je mladý český historik. Jedno z nejkřiklavějších stereotypních spojení spatří návštěvník ve vitríně nazvané Německá selka: kolem vycpané figuríny lidské velikosti, oblečené do selského kroje z venkovské oblasti obývané prvorepublikovými Němci, jsou volně poházené rudé látkové nárameníky s černým hákovým křížem, které si navlékali na paži nacisté. Z připojeného krátkého komentáře se v souladu s historickou skutečností dovíme něco málo o německém venkovském osídlení a o tom, jak tehdy v pohraničí působily Turnvereine – tělovýchovné spolky, které po Hitlerově nástupu k moci šířily nacistickou ideologii. A jinak nic. Nic, co by jen náznakem relativizovalo přímočaré optické sdělení vitríny, že němectví bylo totožné s nacismem. Vyhrocený esencialismus toho sdělení neodpovídá současnému stavu historického poznání fakticky ani metodologicky, zato je plně v souladu s tvrzeními pavědecké hitlerovské propagandy: jako představitel němectví se tu prezentuje venkovský lid a ten splývá v jediný celek s velkoněmeckou ideologií reprezentovanou hákovým křížem. Himmler i Goebbels by té vitríně patrně zatleskali: její vizuální sdělení (od něhož se připojený popisek nijak nedistancuje) odpovídá jejich esencialisticko-primordialistické doktríně. Už jsme si zvykli na to, že protiněmecké stereotypy v části našeho národa k naší škodě a nemalé mezinárodní ostudě oživuje český prezident, kdykoli se mu to demagogicky hodí. V politice to tak žel chodí: k prosazení svého použijí někteří politici i sebevulgárnější nízkost. Ale co vede k vulgární interpretaci dějin mladého českého historika? Doufejme, že jen nedostatek solidního vzdělání.
Tomáš Samek, lingvistický antropolog
floskule
Floskule budiž pochválena. Při všem tom zlém, co se o floskulích neustále dočítáme, bychom mohli nabýt dojmu, že by bez nich bylo na světě líp. Hovořili bychom vzletnou krasomluvou o význačných duchaplnostech a jak Měsíčani pana Broučka žili z vůně kvítí. Jedna definice floskuli viní ze „ztráty životnosti a obsahu“ či nedostatku „procítěnosti“, jiná ji označuje za pouhou „vycpávku“. Většina antifloskulistů v čele s vůdčím činitelem Vladimírem Justem ale bohužel ignoruje skutečnost, že neodbytná síla floskule vyvěrá ze samotné podstaty jazyka, tj. jeho pravidelnosti a předvídatelnosti. Stejně jak u mravů, skuhrat nad úpadkem slohu je bezpečné a pohodlné. Stěžovateli většinou nehrozí, že bychom se pozastavili nad tím, že samotné jeho stěžování je floskulí a odehrává se se stejnou pravidelností, předvídatelností a duchaprázdností jako „časový horizont“ či „za krásné zítřky“. Filolog Milman Parry už ve dvacátých letech minulého století ukázal, že velkolepost Homérových eposů i další orální tvorby stojí na formulaických základech, bez nichž by si pěvec celý příběh jen těžko pamatoval. Britský lingvista Michael Hoey zase nedávno na základě analýzy obsáhlých souborů textů (korpusů) došel k závěru, že řeč i její porozumění si vypomáhá předvídáním kolokací, tj. slov často se vyskytujících blízko sebe (jako třeba adjektiva „prázdná“ a „ideologická“ se slovem floskule). Floskule, klišé a stereotypy jsou prostě jen jedním typem takových kolokací, bez nichž by řeči nebylo. A tak dále. Jenže, čím větší puristická fňukna, tím méně toho o jazyce, který by tak ráda čistila, ví. S jistou dávkou zadostiučinění pak shledáváme, že v korpusu české publicistiky (dostupném díky ÚČNK Filozofické fakulty na Korpus.cz) jsou tři podstatná jména nejčastěji se vyskytující nedaleko slova „floskule“: Slovník, Just a Vladimír. Z floskulobijce stala se tak floskule. A to je velká kolokace.
Dominik Lukeš, lingvista
profesionalita (v grafickém designu)
„Nesmíte připustit, aby si lidé mysleli, že to, co pro ně děláte, by mohli dělat také, kdyby na to měli čas“ – Aleš Najbrt. Naše jediná celebrita současné užité grafiky přesně vystihla to podstatné; profesionál určuje nejen „jak to má vypadat“, ale také „kdo to má dělat“. Co si ale počít s imperativem „profesionality“ v oboru, který se před lety rozlil do obýváků a dětských pokojů s prvními textovými editory PC a jehličkovými tiskárnami, aby se pak doslova rozprsknul po vesmíru internetu? Jaký smysl má hovořit o profesionalitě?
Představuji si blbost; profesionálně designované webové stránky, které připravuje babička své vnučce a její kočičce Míně. Jsou tu ale skutečné produkty Applu, které tuto představu nabízejí snadno zrealizovat. Zdálo by se, že profesionalita bude pragmaticky žádána pouze v oblastech grafického designu, ze kterých lze vytřískat pořádné peníze za poměrně jednoduchou práci. Právě Apple ukazuje, že je možné nabízet i jakousi „metaprofesionalitu“ a to dokonce jako masový produkt. Do svých krabic nabízí software s přednastavenými šablonami, které ani neumožňují vyrobit cosi, co není profesionálním designem. Kongeniálně to ilustruje cyklus krátkých reklam „Apple a PC“, kde se obtloustlý suchoprd, personifikující jak uživatele, tak samotné PC, znemožňuje vedle cool sympaťáka, který umí jen spustit svého Appla a „uspořádat si kolekci hudby a fotografií“, ale netrapčí, nepochybuje o tom, co dělá, nezdržuje se blbostmi, jak co funguje; jede.
Profesionalita (v grafickém designu) se dnes dostává do protikladu nejen k reflexi, ale i k samotné naší individuální zkušenosti s vizualitou, tj. zkušenosti pokusů, zdarů a nezdarů, které ani tak „nepřepisují dějiny“, jako vedou k přemýšlení o tom, čím vlastně je dnes „designování“. Mimo jiné také nástrojem na transformaci vnuček a jejich kočiček v „instituce“, bez čehož, jak se zdá, už nedokážeme žít.
Michal Rydval, grafický designér a nakladatel
vyprázdněná politika
Mne zlobí frekvence tohoto pojmu v ústech politiků, kteří za obsah politiky zodpovídají. Je totiž symptomem něčeho podstatnějšího: vyprázdnění naší člověčiny, které zase nejspíš souvisí se ztrátou taktu. Podle Theodora Adorna takt vyžadoval smíření nepsaného požadavku konvence (která se vytvářela staletí) se vzpurným požadavkem jedince. Problém současné vyprázdněnosti politiky v postkomunistických zemích tedy nejspíš souvisí s tím, že obě totality (nejprve nacionálně-socialistická: nacistická a potom internacionálně-socialistická: komunistická), v nichž jsme posledních padesát let do roku 1989 žili, všechny chatrné konvence (česká měšťanská vrstva se emancipovala pozdě: někdy od půlky 19. století, a česká šlechta byla už dávno předtím vyhnaná ze země) v naší společnosti poničily, a proto dnes tak snadno vítězí vzpurnost bezskrupulózních jedinců. Pokusit se dát politice obsah a nepoužívat jen fráze a klišé znamená pracovat soustavně na vrácení taktu do našich vztahů. To je ale práce na generace. Klasik praví: Odepisujeme-li konvenci jako překonanou, zbytečnou a povrchní ozdobu, stvrzujeme to, co je ze všeho nejpovrchnější: život bezprostředního ovládání. Naše současná „blbá nálada“ starou moudrost jen potvrzuje. Chybí-li totiž takt, i vůle k moci se stane karikaturou, protože není korigována základní konvencí: prospěchem státu a starostí o jeho úspěšnou budoucnost, která je dána horizontem delším než do vítězství ve volbách. Ze starobylého povolání politiků, které stálo na zodpovědnosti vůči občanům, se stal pouhý byznys, kterému naopak řádná politika měla dávat přísný řád.
Karel Hvížďala, novinář a spisovatel
ó, i černoch píše česky
Snad je to pozůstatek obrozenské mentality: spisovatelé jsou státotvorní, strůjci českých knížek tedy mají být Češi národností i jazykem; jaké divení nastane, vloží-li se nám do literatury cizinci! A možná je v tom i vědomí, že čeština je složitý jazyk malého společenství – kdo by se mohl odvážit v něm tvořit, ne-li rodilý Čech? Nemrzí nás, že nám na češtinu někdo sahá, naopak se radostně divíme, že naší řečí vládnou i jiní; je to radost národa, jenž svou mateřštinu považuje za svůj výlučný majetek na rozdíl od národů velikých, jejichž mateřština se šíří světem a do úst si ji bere každý moula. A samozřejmě: v základu úvahy trčí neustávající nepochopení, že podstatný na literatuře není autor a jeho biografie, leč kniha sama. Pozorovat jsme tento jev mohli loni hned dvakrát: v případě Tomáše Zmeškala, autora napůl afrického původu, a jeho Milostného dopisu klínovým písmem, jenž získal Cenu Josefa Škvoreckého, a v případě knihy Bílej kůň, žlutej drak Vietnamky Lan Pham Thi, která získala Cenu Knižního klubu. Symptomatické byly diskuse, jež knihy vzbudily: exotický autor, resp. autorka komentátory mnohdy přitáhli víc než samotná kniha. Výborně to předvedla zpráva z ČTK, která o ocenění Zmeškalovy knihy informovala: „Kniha, respektive autor vzbudil velký zájem také tím, že má napůl africký původ, který kontrastuje s jeho českým jménem.“ (Bohu díky, že se Zmeškal nejmenuje třeba Nováček; pravděpodobně by pak byl nominován na post předsedy českého PEN klubu.) A Lan Pham Thi celou legraci završila ve chvíli, kdy se ukázalo, že mladičká Vietnamka je Čech Jan Cempírek. Nejde mi zde o literární kvality Zmeškalovy a Cempírkovy knihy; fascinuje mne, že o ně nešlo v mnoha debatách o těchto knihách – úvahu o nich přebilo žvatlavé komentování faktu, že českou knížku napsal černoch a Vietnamka.
Pavel Šidák, bohemista
hostka vs. snobka
Emblematickou redukcí úvah o genderové korektnosti se stal opakovaný dotaz na přijatelnost výrazu hostka. Lze na něj snadno odpovědět, ale jádro věci spočívá v něčem jiném. Čeština má silnou tendenci vytvářet ženské protějšky mužských pojmenování osob vykonávajících nějakou činnost (učitelka, zákaznice, poslankyně, ministryně aj.). Vzniklá pojmenování se stávají součástí slovníku češtiny, třebaže v něm dříve běžná nebyla. Že se vhodná ženská paralela prosazuje někdy váhavě, to ukazují třeba doklady psychiatra – psychiatrička – psychiatryně. Některé přechýlené podoby maskulin, například snobka, idolka, génijka, bláznivka, šílenkyně pociťujeme jako neobvyklé, zatímco chytračka, hlupačka aj. jsou běžné. Někdy potřeba ženské podoby nevzniká (sourozenec, sirotek, laik, hypochondr, pokrytec aj.), zatímco od poctivec nebo snaživec se ujme poctivka a snaživka, a dokonce i pro rod mužský. A teď máme případ slova host: Když moderátor pořadu vítá ženu, nechce třeba mluvit dlouho v mužském rodě: Pozvali jsme hosta, kterého (?) znáte z filmu…, kde hrál (?)… Zda se hostka stane součástí jazyka, anebo zůstane na jeho periferii, to nelze odhadnout, jistě dnes zní trochu komicky. Komicky nám ale může znít i to, že ve staré češtině bylo slovo host mužského i ženského rodu, podobně jako v dnešní češtině například slovo choť. U Aloise Jiráska najdeme Milá hosti! Mediální posuzování hostky se zpravidla nedostane k jádru problému: ženské protějšky mužských pojmenování sice většinou v češtině díky její ohebnosti máme, ale když mluvíme nebo píšeme, užíváme maskulina (výjimkou bývají oslovení typu Milé kolegyně, milí kolegové). Na mužská označení profesí jsme si zvykli a jsme schopni si pod nimi (manažeři, poslanci, herci, učitelé aj.) představit i ženy, stejně jako pod označeními nositelů nějaké vlastnosti (optimisté, Češi, katolíci, zelení aj.). Schopnost mužského rodu zastupovat i rod ženský vystihuje termín generické maskulinum, jež je tak chápáno jako rodově nepříznakové. Může se zdát, že je to vůči ženám nefér, neboť jsou za muži ukryty. Jenže opakovat za sebou obě podoby – mužskou i ženskou – je hodně neekonomické a lidé nevidí důvod, proč by to měli dělat. Čeština jako jazyk tvarově hodně rozvinutý, se silně vyznačenou kategorií rodu, se tomu prostě brání.
Světla Čmejrková, působí v Ústavu pro jazyk český AV ČR
krize literatury
Stalo se už téměř součástí bontonu hovořit o krizi prakticky v každé oblasti, kde se to jen trochu hodí – včetně současné literatury (už v roce 2008, mj. v A2). Je na tom ale opravdu tak bídně? Alespoň její „poetičtější“ část podle všeho rozhodně ne. Nenecháme-li se rušit sice také podstatnými, ovšem přece jen víceméně vnějšími aspekty, jako je legrační počet prodaných výtisků, respektive rovnou počet výtisků (dnes obvykle 300 až 500 kusů, výjimečně přes 1000), a všechny trable spojené s distribucí knih, především právě básnických sbírek a s jejich mizernou dostupností mimo internetová knihkupectví, trvám na tom, že poezie sama o sobě zažívá v současné době naopak něco, co podezřele připomíná rozkvět nebo aspoň jeho počátek. V posledních dvou letech debutovala celá řada mladých autorů, které musí i ten největší pesimista označit přinejmenším za hodné pozornosti, a to i pokud poetika každého z nich stoprocentně nehoví právě jeho vkusu (ani mému); vybírejme napříč poetikami: Jakub Řehák, Ondřej Macura, Ondřej Hanus, Eva Košinská, Jan Těsnohlídek ml... Výčet nových publikací starších a/nebo tzv. zavedených autorů by pak beznadějně překračoval rámec tohoto hesla, i pokud by měl být výběrový. Že poezie (už) neodvratně ztratila cosi jako „masovost“, je věc jiná a nemyslím si, že by jí samotné byla na škodu. Kdo chce, ten si kvalitní poezii najde – příležitostí v podobě čtení, křtů, ale i prostoru v, pravda, literárních časopisech a na (specializovaných) internetových stránkách je pravděpodobně přesně tolik, kolik současné publikum žádá, na internetu snad i víc; že není všechno skvělé a úžasné, s tím je už třeba počítat, neb nežijeme v reklamě. Co se týče tzv. masové produkce, poezii zřejmě v posledních desetiletích nahrazují texty písní, dobře dostupných a dobře „prodejných“. Ovšem bráno zcela prozaicky: i tohle je otázka volby, nikoli důkaz krize. Nejdřív čtěme, potom suďme a konverzujme!
Simona Martínková-Racková, bohemistka
žebříčky úspěšnosti a popularity
Žebříčky popularity bývají pofiderní, zvláště pokud nejsou jasně daná kritéria hodnocení kvality. Pro vítěze však mají podobné soutěže nesporný přínos, jelikož se stávají mediálně vděčnými tématy a dlouhodobě ovlivňují či spíše manipulují názory široké veřejnosti. Týká se to zábavního průmyslu, stejně jako umění – vítězové jsou nazíráni jako celebrity bez ohledu na to, jestli jsou jejich produkty kýčovité songy nebo konceptuální umění. U příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce vyhlásil časopis Reflex anketu o nejvlivnější osobnost polistopadového umění, nazvanou Akademie XX. Samotný mechanismus hlasování byl přitom více než zavádějící. Třeba v oblasti výtvarného umění hlasovalo 90 osobností, ale „top star“ tohoto oboru byla zvolena pouhými jedenácti hlasy. Nejenže se tak kvalita díla vítěze ankety redukovala na „vliv“ či „úspěch“ (netřeba snad zdůrazňovat, že to není totéž), ale i v proporčním „volebním systému“ se ukázalo jeho místo na pomyslném Olympu v poněkud jiném světle, než jak bylo prezentováno v médiích. Neznamená to samozřejmě, že vítězové takovýchto klání uměleckých kvalit nedosahují; jde však o to, že předpona „nej“ spíše než skutečnou hodnotu jejich díla odráží touhu a potřebu médií neustále vytvářet nové ikony a petrifikovat hierarchický aparát umění. Nemělo by ale být úkolem umění podobné konstrukce nabourávat a udělované vavříny odmítat a zpochybňovat jako klišé?
Martina Pachmanová, historička umění
legendistika plná výtvarníků
Česky psaná výtvarná kritika, publicistika a zpravodajství jsou dlouhodobě zaplavovány dvěma pojmy, které vnímám jako výrazná klišé. Prvním je mechanicky opakované, argumenty nepodložené tvrzení, že skoro všechno je u nás i ve světě „legendární“ – výtvarné dílo, umělecká skupina, umělecká cena, galerie, výstavní projekt, teoretik umění, kurátor, dokonce umělec, který ještě donedávna bojoval proti jakékoliv „legendarizaci“, je náhle „legendární“ a je rád, rád přijímá tento zvenčí mu vnucený osud. Vzdychá do médií, rozhazuje rukama, kroutí hlavou, ale ve skutečnosti je spokojen. Být „legendou“ i v dnešní době patrně něco znamená. Nejhorší je ovšem, když se „legendárním“ stane „výtvarník“. Spousta umělců (i skromnějších autorů) si na toto označení stěžuje. Nedivím se. Profese výtvarníka je historicky spojena především s návrhářstvím pro výrobu a průmysl, tedy s průmyslovým výtvarnictvím, nikoliv s volnou tvorbou. Například spojení „legendární výtvarník Jiří David“ nebo „legendární akce výtvarníka Jiřího Kovandy“ je potom vlastně úplný nesmysl.
Petr Vaňous, historik umění
laskavý humor
Klišé laskavý humor definuje a legitimizuje produkty české kultury. Nejčastěji se vyskytuje společně s přívlastky nehynoucí, něžný, civilní, přívětivý, inteligentní a je projevem „člověčiny“, „moudrého nadhledu“ či „životní moudrosti“, ale především je typicky „český“. Z čehož by mohlo logicky vyplývat, že je-li laskavý humor jakýmsi melounovým cukrem české kultury, můžeme všude tam, kde se tato humorná laskavost vyskytne, mluvit o něze a přívětivosti Čechů, o kultuře zralého a poučeného lidství. Laskavý humor je zárukou kultivované zábavy, „přemýšlivého poznání a je také v jistém slova smyslu i filosofickým pohledem na svět“ (ČRo 2 – Robert Tamchyna o Ladislavu Smoljakovi). Jeho výskyt svědčí o přítomnosti kulturní tradice – počínaje J. A. Komenským, přes Karla Čapka („Autorův laskavý humor …vcítění do dětského myšlení a krásný vroucný jazyk…“ – Knihy 11/2009), Karla Poláčka k Janu Werichovi. Laskavý humor naplňuje nadčasovostí a kontinuitou té nejlepší tradice nejen díla literární, ale i výtvarná („Lada… vytvořil stylizovaný obraz české vesnice… s podtextem laskavého humoru.“ – www.spisovatele.cz).
I tam, kde na první pohled laskavý humor chybí, jej lze nalézt. Například v prózách Bohumila Hrabala, které „se stávaly předlohou pro filmaře zejména díky jeho mistrovskému vypravěčskému talentu, laskavému humoru a dokonalé charakteristice postav“ (tiskový mluvčí ČT M. Krafl). Dědicem tradic laskavého humoru se na frontě literární, dramatické i filmové v současnosti stal Zdeněk Svěrák („Vladimír Just měl pravdu, když napsal: ,…Zdeněk Svěrák je v jistém slova smyslu identifikačním symbolem určitých hodnot a lidských vlastností, jako jsou tolerance, humor nebo laskavá ironie.‘“ – opět R. Tamchyna). Pokud se ovšem laskavého humoru a laskavých bavičů nedostává, kultura upadá do marasmu vulgarity, sprostoty a laciné zábavy. Jiřina Bohdalová si v rozhovoru pro MF Dnes (6. 11. 2008) posteskla, že s osobnostmi typu Vladimíra Dvořáka odešli ti, co dovedli „rozdávat chytrý a laskavý humor“, a proto humor současných bavičů „okatě brnká a hraje falešně a je to celé přízemní a nemožné a k uzoufání... Zkrátka, za trochu švandy šla bych světa kraj.“ Laskavost se line „zlatým fondem“ (post)normalizační kinematografie od Smoljaka a Svěráka přes Menzela (Menzelova Hrabala) k Hřebejkovi – kultivovanost je překryta opatrností, civilnost průměrností, moudrý nadhled pasivitou a každé laskavé žvanění se stává filosofickým pohledem na svět. A co se týče humoru, zabraňuje poučená něha jakékoli anekdotické katarzi a jizlivé sebeironii, která kultuře, v níž už se i samo psaní o laskavém humoru mění v klišé, žalostně chybí.
Blanka Činátlová, bohemistka
Švejci
Opět jsme se předvedli jako národ Švejků… Další příspěvek k českému švejkování… a podobné moudré věty lze číst v textech moudrých autorů. Jenže to je náhled různých kadetů Bieglerů, poručíků Dubů, latrinengenerálů či generálů chcípáčků. A kdybychom byli národem Švejků, těžko by se ve vládě, v parlamentu či v televizích promenovaly koalice kadetů Bieglerů, poručíků Dubů, latrinengenerálů a generálů chcípáčků – leda že by si je tam národ Švejků zvolil či dosadil pro vlastní pobavení – proto, aby se mohl díval na to, jak blbnou na kvadrát. Převaha podučitelů a šlechticů, kteří mají v erbu čapí křídlo s rybím ocasem, a nedostatek Švejků – ale i páterů Lacinů, jednoročních dobrovolníků Marků, sapérů Vodičků či kuchařů okultistů Jurajdů – se taktéž odráží v současné atmosféře: legrace tu je, ale chybějí osobnosti, které by Evropské unii sloužily až do roztrhání těla. S okresním hejtmanem jsme vždycky říkávali: Opencard, Bobošíková a sojový suk, to jsou ty pravé zbraně v boji za demogratickou Evropu… A stejně, že jo, kolik chybělo, aby ten David Černý se Sašou Vondrou suprově zašvejkovali s tou Entropou? Chyběl snad vopravdu jenom pověstnej kousíček toho pokakanýho bulharskýho štěstíčka.
Ondřej Horák, kulturní redaktor Hospodářských novin
romská otázka
Pod tímto slovním spojením se zpravidla skrývá alibistické označení společensky kontroverzního jevu, popřípadě jevů týkajících se rozporuplného soužití české majority s romskou minoritou v rámci našeho společného státu. („Ne, nechci tvrdit, že romská otázka je neřešitelná. Jsem přesvědčen, že je. Nicméně převažující pojetí demokracie v naší zemi její řešení nesmírně ztěžuje.“ – Dan Drápal, Neviditelný pes, 26. 11. 2008; „Jakkoli jsem nepřítelem sociálního inženýrství a ,silného státu‘, jakkoli vidím jako nebezpečné různé deformace trhu, státní zásahy a pozitivní diskriminaci, jsem přesvědčen, že romskou otázku bez aktivního, pozitivního přístupu státu vyřešit nelze. Bude tedy třeba formulovat promyšlenou politiku pro řešení romské otázky.“ – Vladislav Suchánek. Romea.cz, 10. 4. 2007) Zde se však nepříjemně dotýkáme samotné podstaty problému: ukazuje se, že tato „otázka“ příliš „romská“ není, neboť zpravidla nebývá akcentována či diskutována Romy, a nebývá tedy
ani kladena v romštině. Kdyby tomu tak bylo, pak by jistě připouštěla označení přívlastkem „romská“. Otázkou však spíše zůstává, zda náš společný životní prostor – v tomto případě stát – je v rámci
našeho vnímání – a z něho vzešlého systému – společný. Vzhledem k tomu, že se v souvislosti s uvedenou „otázkou“ nelze ubránit podezření, že náš společný životní prostor je naší – tedy majoritní – společností demokraticky – tedy většinově – vnímán jako náš, nemůže být zároveň také jejich – těch minorit. A proto si naše – majoritní – společnost zcela demokraticky – tedy s ohledem na názor (naší) většiny – klade podobné otázky. Pod hladkou slupkou podobných označení potom nacházíme červivou hmotu našich – většinových a demokratických – rozpaků, které odhalují, že dosud vůbec netušíme, jak a zda vůbec – většinově a demokraticky – chceme na podobné „otázky“ hledat odpovědi, a tedy žít ve společném prostoru společně.
Julie Kočí, divadelní teoretička
globalizace
V devadesátých letech to bylo jedno ze slov, která měla kritický náboj zaměřený proti dané podobě světa a v ústech nevyvolávala pachuť jako slova kapitalismus nebo vykořisťování. Bylo to, jako by se kritický obsah výrazů zprofanovaných minulým režimem přelil do slov, která zněla nově a neotřele. Devadesátá léta byla dobou nových slov, jež působila přitažlivě, ale nikdo nevěděl, co vlastně znamenají. Slova – značky. Jsou celé knihy, které se snaží popsat globalizaci, třeba díla Zygmunta Baumana, ale na jejich konci vždy pocítíme zklamání, buď že se kritický náboj slova rozplynul v popisech dobrých i zlých stránek dnešního světa (globalizace je dobrá i zlá, tak jako všechno), anebo že se kritický náboj stočil na věci, u kterých tušíme, že to není ono: na otázku individuální etiky.
Klišé se z něho stalo někdy na začátku nového století, kdy vstoupilo do českých médií, částečně ve spojitosti s pražskými protesty proti MMF v září 2000. Média si všimla, že „globalizace“ je slovo tak pružné, že se jím dají vyřídit protestující. „Vy protestujete proti globalizaci? A jak můžete chodit v botách vyrobených v Asii?“ Usídlilo se pak na stránkách novin a v ústech mediálních „expertů“. Hojně se vyskytuje u sociologů, politologů, filosofů, teologů, kteří se rozhodli být kritičtí, ale v mezích srozumitelnosti a „neideologičnosti“, tedy v mezích slov objevujících se na mediální scéně. Slovo globalizace dnes prodělává úpadek a jeho místo postupně zaujímá výraz kapitalismus, kdysi poslaný do ideologického vetešnictví.
Michal Hauser, filosof
společnost inovací
Evropa zítřka je Evropou inovací. Promotéři nového konceptu „sociálních inovací“ se přitom snaží zlomit technologickou jednostrannost, s jakou je koncept „inovace“ nejčastěji vnímán. A zamlžují tak, co by nám mělo zůstat na očích: že se totiž společnost věčně inovující a k inovacím stále pobízená může stát jen novým vydáním společnosti konzumní. Nejsou inovace jako inovace, na kteréžto banalitě celý ideologický manévr,
jehož jsme dnes svědky, stojí. Označovat naše společnosti za „konzumní“ je sebemrskačství, celý ten termín je nešťastně zaměřen na směr od světa k zažívacímu traktu. A přitom lze o tomtéž mluvit pozitivněji, hledí-li se na věc ve směru od člověka ke světu, jenž je jím naplňován a proměňován. Samozřejmě k lepšímu, vždyť pokrok v medicíně… Jenomže toto „lepší“ sám v sobě termín „inovace“ nenese. Inovace jsou znalosti v obchodovatelné formě určené k rychlému zastoupení stejně obchodovatelnými znalostmi novými. „Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze“ – tak zní devíza nové české vědní politiky, která hodnotovou neutralitu konceptu „inovace“ vyjadřuje s krutou otevřeností. Jde tedy o peníze, koneckonců proč ne. Konceptu „sociální inovace“ lze ale vytýkat, že právě toto pomáhá zastřít, když výraz „inovace“ pozitivně konotuje a od základu jej spojuje s představou obecného (společenského) přínosu. Pomysleme třebas, píší
jeho zastánci, na zákony, moderní stát, taylorismus, systémy školství nebo zdravotnictví, nejsou to všechno skvělé příklady sociálních inovací, které změnily svět? Ano, pomysleme na toto všechno, ptejme se hned ale také, zda nám tu zkušenost umožňuje teprve termín „sociální inovace“. Tento pojem nám ale dost možná dovolí zapomenout na to, že se může politika inovací stát tou nejslepější politikou konzumu.
Jan Maršálek, sociolog
demokracie
Z přemíry floskulí jsem si vybral tu, která mé uši nejvíc rozeznívá sémantickou a tematickou kakofonií. Demokracie jako nejčastěji zrazovaný ideál se mi zdá natolik protipólná k současné české politické a sociální realitě, že kolovrátkové omílání tohoto tématu zejména v souvislosti s vyprázdněným triumfalismem výročí roku 1989 učinilo tento syžet naprostým favoritem mezi všemi stereotypy. V ústech českých politiků se tato politická forma vládnutí stává alibi pro jejich vlastní drancování veřejného prostoru a v myslích obyvatel České republiky pak až příliš často výmluvou pro občanskou pohodlnost: demokracie se přece postará sama o sebe. Chápeme-li demokracii jako míru svobody, kterou může každý jednotlivý občan bez ohledu na své pohlaví, věk, vzdělání a jiné své podstatné charakteristiky uplatňovat ve společnosti, v níž žije, pak sám obsah tohoto slova a tématu, jakkoli různorodý, je důkazem naprosté absence demokracie u nás. Demokracie není nikdy naplněný cíl, ale meta, k níž je žádoucí směřovat. Proto každé sebeuspokojení v tomto směru demokracii zabíjí. A dokonce jen nezpochybňovat demokracii jako ideál je pro ni samu subverzivní. V ČR se však s tématem demokracie nakládá, jako by to byla téměř druhá přirozenost všech nebo alespoň většiny. Kdyby tomu tak bylo, to znamená, kdyby nebyla česká občanská společnost ve skutečnosti jen inertní masou, trpící až příliš velké excesy politiků v rozpětí od komunálních politiků typu Béma až po nejvyšší ústavní činitele typu Klause, pak by bylo o něco legitimnější hovořit o demokracii i u nás. Hovoříme-li o ní v zemi, v níž nikdo nedokázal přesvědčivě vyvrátit spojení mezi organizovaným zločinem a politikou, pak je každá zmínka o demokracii nejen politický kýč, řečeno slovy Petra Rezka, ale přímo nestoudná lež.
Michal Janata, kulturní publicista
velký bratr
Slavný Orwellův román padl do noty dvacátému století jako máloco. Vyprávění o politické moci sledující a kontrolující životy je jedním z mnoha příkladů toho, kdy si historie takřka vynutila svoji alegorii skrze pero literáta. Co však zpočátku fungovalo jako varování před hrozbou totalitní moci, se po roce 1989 proměnilo v paranoidní démonizaci politické moci jako takové.
Zlovolná krádež a zneužití dat, prodej těchto dat třetí straně, nedomýšlené sebeodhalování na internetu – to všechno zahrnujeme pod nálepku Velký bratr a zcela se tak míjíme s jejím orwellovským chápáním. Tento pojem už toho obsahuje tolik, že jeho popisná síla přetrvává pouze díky banální víře, že zlo jsou Ti Druzí a že moc je vždy zkorumpovaná. Lze ještě mávnout rukou nad tím, že se s Velkým bratrem šermuje v nezralých diskusích, ne však nad novinářskou leností, která se pojmu tak ochotně chápe. Nejenom v Česku se toto klišé lepí ke každé novinové zprávě obsahující slova „soukromí“, „data“ nebo „průkazy“. Velká Británie je odstrašující příklad, ale proč se mu přibližovat?
Umberto Eco výstižně popsal ve Foucaultově kyvadle naši zarputilou tendenci svalovat vinu za stav světa na Ty Druhé, třeba i vybájené, pokud nejsou po ruce konkrétní podezřelí. Konspirační myšlení v interpretaci politických událostí je již dnes ustáleným modem operandi, kdy se nezastavujeme ani u hranice banality a každé bezděčné gesto politika zvětšujeme do nadživotní velikosti a absurdně jej přetěžujeme významy. Je pro nás snazší dosazovat události do přednastavených kategorií přežvýkaných příběhů, takže jenom vítáme, když to novináři dělají za nás. Tváří v tvář komplikovanosti dnešního světa je každá taková srozumitelná kategorie útěchou i anestetikem zamlžujícím skutečnost, že Velký bratr neexistuje – jsme Jedináčci.
Palo Fabuš, kritik a publicista
výstavy vizuální tvorby
Výtvarné, resp. vizuální umění patří k nejnáročnějším produktům lidské činnosti. Není proto divu, že při své prezentaci soustřeďuje pozornost nejvíce na sebe samé – na svou estetiku, techniky i autory. Je tomu tak i u většiny tematických výstav, které vytvářejí dojem zaměření do mimoumělecké oblasti. Je to přirozené a takové přístupy k prezentaci tvorby mají své opodstatnění. Pokud jde ale o zcela převažující přístup, stává se z něj klišé. Tvorba přece v mnoha (často lepších) případech nevzniká proto, aby upozornila na sebe či svého autora, ale proto, že chce o něčem podstatném komunikovat a silné emoce, které dokáže uvolnit, v ní hrají jen podpůrnou roli. Potom běžný způsob prezentace zapadající do klišé „uměleckého provozu“ komunikaci nepodpoří, naopak ji často odvrátí nezamýšleným směrem a od předpokládaných adresátů. Ne nadarmo se mluví o chrámech umění, které slouží jen pro jeho adoraci. Výstav mimo toto klišé je minimum. Pojmy umění a umělec v nich nejsou centrem pozornosti (ale také nejsou zcela negovány), prostředí je voleno adekvátně komunikačnímu záměru.
Tomáš Fassati, ředitel Muzea umění a designu v Benešově u Prahy
Británie je malý ostrov
Již více přistěhovalců a uprchlíků se nám sem nevejde. Vždyť je ta naše země přece jen takový malý ostrov, říkají si Angličané mezi sebou a svým svědomím, odesílajíce nějakého ubohého žadatele o azyl zpátky do bídy či do lapáku. I v Nebritovi věta „Británie je malý ostrov“ vyslovená v kontextu imigrace okamžitě vyvolá obraz písečného kruhu vprostřed vln, přes jehož okraje přepadávají lidé do vody, do níž si jistě obraznost mnohých přikreslí i hladového žraloka. Dává proto naprostý smysl žádat pro Británii o jiná kritéria pro příjem uprchlíků než od Francie nebo Maďarska.
To, co víme o světě geopolitickém, nám však ukáže, že tato v Británii často opakovaná fráze nemůže mít s imigrací co dělat. Za prvé není pravda, že jde o malý ostrov. Ve skutečnosti je to osmý největší ostrov na světě a Spojené království je zároveň osmá největší země Evropské unie. Geologický obraz ostrova jako absolutně ohraničené oblasti je tak silný, že si již zastánce teze o malém ostrovu neuvědomí, že geopoliticky není možné, aby si třeba Belgie, když jí dojde místo na přistěhovalce, prostě vzala pár kilometrů čtverečních od Francie či naopak.
Rovnice „Británie, malý ostrov“ = „omezení imigrace“ by neměla být schopna obstát půlminutovému zamyšlení. Přesto jsem nedávno jen obtížně vysvětloval její problematičnost univerzitně vzdělanému Britovi. Síla ostrovního scématu je zkrátka větší než síla prozaického vysvětlení. Můžeme si stěžovat na zaslepenost, xenofobii nebo i prostou hloupost, ale nevyhneme se tomu, že takto jazyk a myšlení fungují. V Británii, Japonsku i Česku. Někdy nám nadělí krásnou Helenu a jindy trojského koně.
Dominik Lukeš
ceny jako u Bati
V posledních měsících se masově rozšířila psychologická léčka známá už ve dvacátých létech minulého století. Boty od Bati nestály třicet, padesát nebo sto korun, ale 29, 49 či 99. Říkalo se tomu baťovské ceny, a všichni věděli, že je to jen takové lákadlo pro dojem na první pohled. Že jen bývávalo? V nejnovějším současném letáku obchodního řetězce Lidl cena každého ze 63 nabízených produktů končí devatenácti haléři, u dražších devíti korunami. Kdepak výjimka, spíš osobitá pandemie. V katalogu letních zahraničních zájezdů firmy Exim Tours ceny žádného ze 184 letních zahraničních zájezdů nekončí jinak než devadesátkou. Obdobně si počínají prodejci automobilů, kde cena čtvrtmilionového vozu má cudný háv 249 990.
Považují nás za blbce, nebo chtějí jen usnadnit naši touhu po utrácení? Nezbývá než si zopakovat, čemu nás učili ve škole – zaokrouhlování. Vědět, že 49,90 není pro naši peněženku nic jiného než padesát. A že je tomu podobně u mnohých hlásaných pravd či u všech klišé, vymyšlených a užívaných buď z hlouposti, nebo proto, aby nás oklamaly.
Jiří Vančura
galerijní animace
Z extrému do extrému. Po létech lhostejnosti k návštěvníkům se česká muzea umění nechala strhnout k módním animačním programům, aniž by přemýšlela, zda se vždy a ke všemu hodí. Stalo se tak z nich samotných i z jejich společenského ocenění klišé, které může přinášet více škody než užitku. Stačí si totiž uvědomit jen některé z mnoha faktorů: umělecké dílo vzniká často v tichu, bez halasu slovní komunikace, v osamění autora, bez přítomnosti dalších lidí. Tyto podmínky jsou pak optimální i pro tzv. adopční situaci, tedy chvíli, kdy divák dílo vnímá. „Oživování“ je vhodné jen někdy, musí se dít citlivě a nesedí všem typům jedinců, kterým bývá mechanicky nabízeno. Nejlepší muzea umění se proto soustředí spíše na přípravu diváka, kterého potom pošlou už k dílu samotného. Postarají se spíše, aby měl klid, pohodu, dobré světlo a třeba i posezení s vínem či kávou.
Tomáš Fassati
Konec dějin
Když v roce 1992 vyšla kniha Konec dějin a poslední člověk amerického politologa Francise Fukuyamy, její název dokonale vystihoval naivní euforii těsně popřevratové doby. Nedlouho po pádu berlínské zdi se rozložil hliněný kolos SSSR, zdálo se, že proud pozitivních změn nikdy neskončí. Fukuyamova slova prohlašující, že „v dohledné budoucnosti bude svět rozdělen na dvě části: posthistorickou a tu, jež dosud vězí v dějinách“, rozhodně nepřipomínala frázi, naopak se zdála tak pravdivá. V neskrývané inspiraci Hegelovou filosofií dějin jako zápasu idejí o dokonalé společenské uspořádání prohlásil tento ideově-politický boj za skončený. Tak jako Hegel nalezl dokonalý státní útvar v tehdejším Prusku – dnešní čtenář se může nad prostoduchostí geniálního myslitele buď shovívavě usmát, nebo, vzhledem ke všemu, co následovalo, zděsit –, objevil Fukuyama své Prusko v liberální demokracii západního střihu. Ne že by se nejednalo o nápad postrádající dobrý základ a dokonce jistou oprávněnost. Doba posthistorická měla být utopií, novým rájem – žádný stát zde nepotřebuje vést války, je tedy odzvoněno historii jako dějinám válek, které katedroví historici tolik milují. Odsud, z této šťastné části světa měla být demokracie vyvážena do zaostalejší historické části, která jistou ironií dějin stále vlastní značný podíl surovin a navíc permanentně ohrožuje posthistorickou část svou neúnavnou migrací.
Jak dokonalá představa, nebýt zjevné arogance intelektuála žijícího na bohatém Západě, která kazí tak pěkný první dojem! A to nechme stranou hegeliánský absolutismus. Fukuyama je zdatnější stylista než myslitel, postrádá ale přirozenou empirii, pokoru a pochopení pro skutečnou složitost života. Jakou spásu může poskytnout liberální demokracie jako poslední a nejvyšší fáze dějin ve světě, kde miliony obyvatel žijí za méně než 1 dolar na den, kde se veškerá aktivita smrskne do boje o přežití? Ostatně jakých dějin? Dějin pro koho? Cítíme za touto frází dobrý záměr, znehodnocený nestoudným idealismem a neokolonialistickým přehlížením skutečného stavu světa.
Euforie počátku devadesátých let nepřežila válku v Jugoslávii a genocidu ve Rwandě, ale Fukuyama si tvrdošíjně trvá na svém. I v textu uveřejněném po 11. září 2001 tvrdí, že „jsme na konci dějin, protože existuje jediný systém, který nadále bude ve světové politice dominantní, a tím je liberální systém demokratického Západu“. Opět je tu hegeliánský předvoj dějin, který jediný je, na rozdíl od událostí na globální periferii, důležitý a určuje chod světa. Jako by mezitím globalizace nezamíchala karty pětisetleté západní hegemonii a stoupající hladiny moří neohrožovaly pobřeží chudá i bohatá. Jako by bylo nejvyšším smyslem zvýšit náskok bohatých namísto zmírnění zaostalosti chudých. Jako by se život odehrával jen v knihách a filosofických systémech. Jako by se natrvalo dalo žít v nějaké nehybné utopii jen proto, že dáme přednost nudě konce před nejistotou dějin.
Ondřej Kavalír
Creative Commons licence
Creative Commons (CC) jako glogální trade mark, CC jako nezávislé sdružení, freelancer jako CC, CC je Free Culture, CC vs. anti-copyright a CC jako copyleft. CC je receptem, jak narovnat právní zmatek. Licencuji pod CC. CC jako dobrá reference pro své okolí. Uživatel licencí má jasno, co dělá. Uživatel licencí je bojovník proti kolektivním správcům, jako je OSA. Uživatel licencí dál volně šíří své dílo.
František Zachoval
návštěvnost muzea
Statistiky jasně dokládají, že akce výtvarného umění přitahují ve srovnání s hudbou, literaturou, divadlem, filmem či tancem nejmenší procento veřejnosti. To má při pozorném pohledu své logické důvody. Těch si nevšímáme a přistupujeme na stupidní klišé soutěže o vysokou návštěvnost. Namísto atrakcí a populistických ústupků zřizovatelům, politikům a komerčním sponzorům by měla muzea umění argumentovat nezastupitelnou společenskou potřebou kulturního servisu pro elity, které jsou rozhodujícími silami rozvoje každé komunity, včetně rozvoje ekonomického.
Tomáš Fassati
romský problém
Toto označení představuje druhý, v jistém smyslu uvědomělejší přístup k problematice výše uvedeného hesla „romská otázka“. Autor, který ve svém příspěvku použije namísto romské otázky toto spojení (Petr Paulczynski: Sláva. Romský problém vyřešen. Za 400 milionů, Europortal.cz, 25. 8. 2009; Anneke Hudalla: Gott a sex a romský problém, Respekt 4. 6. 2006), si je zřetelně vědom existence „problému“. Problém však zůstává zejména s jeho lokací. Podobně jako „romská otázka“ nebývá v kontextu takového označení zpravidla „romská“, nebývá ani označovaný „problém“ jednoznačně „romský“. Obě označení se zkrátka alibisticky – přitom jistě prosty „zlých“ úmyslů, nýbrž z „čiré nevědomosti“ či z absence času a prostoru k „hlubší analýze“, tedy na rovinu – vlastně z prosťáčkovství – pokoušejí zastřít podstatu věci – tedy, že máme velký – společný, většinový i demokratický – problém, ať už jej zbaběle nazýváme jakkoli.
Julie Kočí
válka proti terorismu
Byla by to jen další politická fráze, nebýt jejího vražedného dopadu. Termín „válka proti terorismu“ neboli „global war on terror“ (GWOT) se v médiích poprvé objevil krátce po 11. září 2001 a na dlouhou dobu se v nich zabydlel. V rozmezí let 2002–2006 byl ukotven v řadě strategických dokumentů americké administrativy a dočkal se reálného naplnění od Iráku, Afghánistánu po Indonésii a Filipíny. Jeho důsledky jsou po takřka deseti letech tristní: radikální islamismus se úspěšně globalizoval – do Iráku, Afghánistánu, ale i Jemenu se sjíždějí bojovníci z celého světa, aby tu vedli každodenní guerillovou opotřebovávací válku. A především bezhlavá militantní strategie přispěla k posílení konfrontační ideje civilizačního střetu, který ztěžuje jakýkoliv rozumný dialog. USA jsou vtahovány do nových intervencí v místech někdejších regionálních konfliktů, které záhy regionální hranice přerůstají. A svou podporou režimů, které sice více či méně ochotně tuto „válku“ podporují, ale zároveň v muslimském světě vykazují pověst tyranů nebo odpadlíků (Egypt, Pákistán, Saúdská Arábie), přispěly k radikalizaci této části světa možná více než al-Káida a Tálibán. A v neposlední řadě tato „válka“ zdůraznila rozkol v rámci Západu, mezi Evropou a Amerikou, ale i v USA samých. Jako každá fráze i tato má zakrývat nepohodlnou skutečnost. Třeba tu, že „válka proti terorismu“ je jen „ušlechtilou“ záminkou k vojenskému posílení amerického vlivu v klíčové oblasti Perského zálivu. Paradoxně tím ale nejvíce nezíská stát, ačkoliv se v současné době jedná o nejmocnější stát světa. Ten se stal v mnoha ohledech nástrojem velkých nadnárodních společností, prostředkem, kterým zbrojařsko-naftařská lobby prosadila své zájmy.
A hovoříme-li o konfliktu, jeho zdroje jsou mnohem hlubší, než se nám snaží vsugerovat političtí oportunisté: neoimperialistická globální politika USA (jež se v mnohém ubírá cestou vyšlapanou evropským kolonialismem), nerovnoměrné rozdělení bohatství a obrovské rozdíly v životních úrovních, je to samozřejmě i kultura a náboženství. To je ale v prvé řadě zdrojem politické a společenské identity, a to s rostoucí intenzitou od sedmdesátých let 20. století, jak poukazuje Samuel Huntington. Válka proti terorismu tak bojuje proti fantomům, i když tento boj přináší utrpení a skutečné oběti. Dnes tak módní terorismus je jen symptom, nikoli příčina globální nemoci. Skutečná diagnóza by jen potvrdila, že pokud má být nějaká oprávněná válka vedena, tak leda válka proti nerovnosti, předsudkům a chudobě. To by měl být zájem, který může opět sjednotit rozdělený Západ, smířit jej se zbytkem světa a přispět k jeho větší bezpečnosti. Zároveň je to jediná cesta, jak si může Západ udržet své výdobytky a neztratit je v globálním chaosu…
Ondřej Kavalír
literárně nevzdělaný literát
Literární teoretik se zabývá literární vědou a spisovatel píše. Kdo píše, nemyslí, protože jinak by skončil jako F. X. Šalda: vynikající kritik, ale horší spisovatel. Fobie z literárního myšlení vede mnohé současné autory k tomu, že se odmítají zařadit do kontextu literární historie, nehledají v ní vlastní opěrné body a snaží se psát, jako by abecedu vynalezli právě oni.
Ve světě rozštěpeném na teorii a praxi se zapomíná na to, že tyhle dvě složky se mohou výborně doplňovat, že většina slavných spisovatelů o svém psaní přemýšlela i z teoretické stránky a že román se v sebraných spisech často ocitá vedle esejistických úvah o literatuře. Psaní, které nereflektuje sebe samo, je tak leckdy redukované jen na autorovu fenomenologickou výpověď a ne vždy se taková tvorba zapíše do dějin.
Tvrzení, že znalost teorie a dějin literatury autorovi škodí, se váže na jakousi vizi nebezpečného vzdělání, kterému je třeba se vyhnout, protože by mohlo narušit spisovatelův „čistý“ vztah ke světu. Blahoslavení chudí duchem! Těžko říct, zda tenhle mýtus nakonec nesouvisí mnohem spíše s českým odporem k intelektualismu, který jsme zdědili ještě z dob totality. Aneb „intoš“ je špatný a namyšlený, protože říká divné věci, kterým nikdo z nás prostých pracujících lidí nerozumí. „Intoš“ zavání levičáctvím a byl to právě on, kdo za první republiky přichystal půdu nástupu komunismu. A spisovatel, ten krásný nezkažený člověk, si tudíž musí dát pozor, aby v něm „intoš“ nevyrašil jako pan Hyde a nepřehlušil jeho prosté tvůrčí možnosti. A že Hrabal nebyl jen pábitel, ale taky intelektuál, že Klíma četl Schopenhauera, Proust psal proti Sainte-Beuvovi a že celý francouzský nový román se zrodil v kontextu literární kritiky? Ale jděte, komu z blahoslavených by se to chtělo číst.
Jana Beránková
chlastá jako Rus
„Barbara, u těbja opjať pivo!“ slýchávala jsem pokaždé od alpinistky Máši v kyrgyzských horách, když jsem si do dvacetikilového batohu mezi jiný kov přihodila i jednu dvě hliníkové báltiky. Hájila jsem se teoriemi o pivu jako nejlepším jonťáku a bylo mi v tu chvíli docela jedno, že tím vlastně český pivařský národ reprezentuji v tom nejlepším světle. Ani když jsem své známé a kamarády po každém tréninku či lezení přemlouvala „na jedno“, nedocházelo mi, že to, co je u nás naprosto samozřejmé (máte hodinu dvě čas, jdete na jedno dvě piva), je u nich třeba naplánovat. Většinou to tedy dopadlo rozhodnutím, že „půjdeme příště“.
„V tom Rusku a na východě vůbec, tam se ale musí chlastat, co?“ slýchávám často v Česku, když se skrze nekonečné opilecké historky proplétám ke svému půllitru, abych je zapila, respektive spláchla něčím hořkým a osvěžujícím. Nikde na východě jsem se nesetkala s tím, že by pivní kultura byla natolik masově rozšířená jako u nás. Ano, na východě se pije (klasické kupování vodky „na trojich“ je jistě stále výsadou omezené skupiny lidí, převážně mužů). Ale rozhodně nejde o tak společensky tolerovanou návykovou látku jako u nás, kde pít alkohol, dokonce ve větším než malém množství, je v pořádku a děsně cool.
Bára Gregorová
česká přísnost
Když roku 2004 vydal patriarcha české architektonické kritiky Rostislav Švácha knihu Česká architektura a její přísnost, nebyl jsem nijak překvapen, již delší dobu se na tomto poli schylovalo k něčemu převratnému. Leč přes všechna očekávání jsem netušil, jak moc se tento zcela bezobsažný pojem ujme. Dokonce tak, že ten, kdo si z něj dělá posměšky, se stane mezi architekty doslova psancem. Protože lehce pobavenou averzí vůči české přísnosti jsem se už zcela vyloučil ze slušné společnosti, nemám co ztratit. Tedy: kromě přísnosti mohl český Vitruvius atribuovat adjektivu česká téměř cokoli – česká upřímnost, česká přímočarost, česká soda atd. Na sousloví česká přísnost není pozoruhodná naprostá libovůle a bezobsažnost, ale míra jeho rozšíření. Každá babička na vsi, která si plete Tančící dům s Donem Giovannim, ví, co je česká přísnost. Objev fenoménu české přísnosti autor ve své knize implicitně, ale nadmíru zřetelně staví na rovinu přinejmenším objevu kvantové mechaniky. Nijak bych této groteskní pitoresknosti z haraburdí architektonické kritiky nevěnoval pozornost, kdybych nebyl atakován dnes a denně českou přísností ze všech architektonických koutů na našem území. Česká přísnost je jako odrhovačka, jejíž melodie se zadírá pod kůži o to víc, oč usilovněji se jí snažíme zbavit.
Michal Janata
do divadla s chechtacím pytlíkem
Nevím, na základě jakého množství určitých rysů můžeme mluvit o klišé. Nicméně, za posledních pár návštěv divadla jsem nabyla dojmu, že se inscenace stále více přizpůsobují požadavku divácké zábavy. Z druhé strany pak je zjevná divácká snaha se smát za každou cenu, jakmile jeden zapadne do pohodlných, polstrovaných sedaček v sále. Jako by se divadla a diváci shodli na tom, že půjde o estrádu, kde se poplácáme smíchy po stehnech, pak pochvalně po zádech a bude konec. Snad proto je v pražském Dejvickém divadle Oblomov jen trochu líný a nemožný a jeho milá Olga ordinérní afektovaná hysterka (snad aby nám nebyly jejich osudy tak vzdálené?), čímž podstatně mizí trpkost a bezútěšnost Gončarovova textu. Snad proto Hamlet (v podání jinak výborného Petra Lněničky) v Celetné v závěru monologu o bytí či nebytí řekne hejskovsky do publika „Co tu chce Ofélie“ (významem zcela proti originálu, kde své lásce složí poklonu spojenou s prosbou o odpuštění), čímž smaže paradoxní vyznění následující scény, v níž Ofélii (a s ní všechny ženy, ale v podstatě i sebe) obviňuje z přetvářky a intrik. A přitom se aktualizace dá provést přirozeně a chytře, příkladem budiž Tartuffe games v Divadle Na zábradlí. Pavel Liška jako Tartuffe tu notuje sebelítostivé nedvědovky, pranýřuje se před celým světem, a tak zdůrazňuje zcela v intencích Moliérovy hry svou nadřazenost nad ostatními. Nelze se nesmát, ale nelze si neuvědomit, že to není smích jen pro radost, ale též smích proti falešné citovosti, jež se často zmocňuje nás všech (zejména při vnímání uměleckých děl). Jak říkal Gogol: „Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!“
Anna Vondřichová
za všechno může politika
Podle agentury STEM jsou základními faktory, které určovaly žití obyvatel České republiky v roce 2009, především politika a ekonomika. Sedmačtyřicet procent Čechů si podle nejnovějšího reprezentativního průzkumu spojuje s rokem 2009 pocity zklamání, bezmoci, nejistoty, strachu, a to – jak se domnívají sociologové – kvůli nestabilitě domácí politické scény a kvůli ekonomické krizi, jejíž důsledky jsme pocítili. Na tom se nezdá být nic podivného. Vždyť je to přece jasné: nejen naše minulost nám dobře ukázala, jak špatná politika destruuje lidské životy, totéž platí o špatně řízené ekonomice. Že za všechno může ekonomika, tvrdil Marx a jeho následovníci. Že téměř za všechno může politika (Topolánek, Paroubek či ODS, ČSSD…), se dle mého soudu tvrdí dnes v České republice a zmíněný výzkum je toho reprezentantem. To je myšlenková floskule spočívající v redukci pohledu na skutečnost. Zda jsem se svým životem spokojen či nikoliv, nezáleží především na ekonomických a společensko-politických poměrech, ale především na kvalitě mých osobních vztahů: vztahů k druhým lidem, k sobě samému. Ty mohou být politickými a ekonomickými poměry zásadně deformovány či reformovány, ano. Ale: je zde prastará tradice, že nejpodstatnější pro člověka je jeho vztah k „transcendenci“, k tomu, „co se ho bezpodmínečně dotýká“, k tomu, co je jeho „poslední smysl“ (chcete-li k „Bohu“), k tomu, co teprve umožňuje podívat se na skutečnost ve všech jejích dimenzích. Že někdo může vidět poslední smysl v politice a ekonomice, je nabíledni, na to má právo, ale musí své přesvědčení (vědecky) zobecňovat a ignorovat i jiné možnosti výkladu?
Jiří Šamšula
logo
Ještě před dvaceti třiceti lety dokázali i mnozí neodborníci užitečně odlišovat logotypy od grafických symbolů, kombinovaných značek, informačních piktogramů a historických erbů podle jejich rozdílné skladby a funkce. Stádním přizpůsobením rádoby atraktivní módě slangu tuto schopnost většina lidí dnes ztratila a „jede“ v klišé loga.
Tomáš Fassati
množství článků v odborných časopisech
U společenských věd příliš nefunguje automatický přínos kvality teorie pro praxi. U humanitního vědce představují tedy kritérium efektivnosti jeho práce především popularizační texty a další aktivity určené laickému prostředí, které ovšem logicky nejsou tak atraktivní. Proto se jim chybně většina špičkových odborníků společenských věd vyhýbá.
Tomáš Fassati
mapování kontextů
Nejvíc mne rozčilují:
1. mapovat
2. vnímat (vnímám to jako…)
3. kontext, v kontextu atd.
4. souběh (daný stav je výsledkem souběhu několika…)
Takže: Mapujeme-li tuto událost, nutně ji musíme vnímat jako souběh několika kontextů, vyskytujících se v daných mantinelech.
Milan Kozelka
Současné umění musí být experimentální
I když mnohé z dnešní literární, výtvarné, dramatické nebo jiné umělecké tvorby naštěstí dokazuje opak a prozrazuje, že nucené novátorství v současném umění není východiskem, ale skutečně jen velmi rozšířeným klišé, experiment jakéhokoliv druhu je módní záležitost. Experimentální a nové postoje a nápady jako takové jsou samozřejmě přirozenou součástí umění, vývoje myšlení a reakcí na měnící se dobu, ale současná taneční a výtvarná tvorba nebo poezie se zdají být z velké části zamořeny přeháněným ozvláštněním, šokujícím, ale ne nosným propojením žánrů a médií a neopodstatněným novátorstvím pro novátorství.
Experimentální tvorba je skvělým a nevyhnutelným obohacením uměleckých žánrů a rozšířením jak konceptu umění, tak vnímání reality samotné. Mělo by se však jednat o opravdovou tvůrčí činnost vycházející přirozeně z potřeby a cítění autorů. Jako příklad bych podle svého vkusu uvedla třeba divadelní projekt Houby skupiny HandaGote, představení Kočka v divadle Alfred ve dvoře nebo interaktivní taneční vystoupení skupiny Nanohach Miluj mě!. Zde se mi zdají být nový přístup a nezvyklé tvůrčí metody organickou součástí uměleckého vyjádření a nezbytnou složkou smyslu projektu (například neobvyklé zacházení s loutkou u Kočky).
Na druhé straně i osobitá současná tvorba, která nepoužívá zřetelně nové postupy, dokazuje, že dnešní umění nemusí být záměrně překvapivé a diametrálně odlišné od tradice proto, aby bylo „neokoukané“ a přinášelo nové vjemy a vidění reality. Například soudobá poezie Hany Fouskové nemá v žádném případě potřebu vyhýbat se tradičním lyrickým výrazům a symbolům, přesto je nová. Neopakuje, a svými tradičními postupy použitými současnou autorkou přináší dnes nové hodnoty. Může to být skutečně jen strach z opakování a z upadnutí do klišé nebo omámení snahou odlišit se mezi obrovskou škálou umění prosazujícího se v dnešní době, co i skutečné umělce žene ke křečovitě alternativním projevům. Že je u dobrých autorů, ať už básníků, výtvarníků nebo režisérů, takový strach zbytečný, mi připomíná například inscenace Bergmanovy Sarabandy v Divadle Na zábradlí. Hra samotná i její režisérské a scénografické uchopení dokazují, že v dobré hře mohou zaznít bez jakékoliv ironie velké projevy lásky, nenávisti nebo šílenství: Že snese a zhodnotí to, co by se jinde mohlo stát „klišé“. Navíc vážné a klasicky pojaté dialogy skvěle fungují v kombinaci s nezvyklým minimalistickým řešením scény a překvapivou hereckou prací s prostorem.
Iluze, že přinést něco nového musí znamenat odmítnutí tradičních zásad, nápadů a metod zpracování tématu a nezbytné zkoumání nových možností vyjádření, prolíná všemi uměleckými žánry a její dopad by si v jednotlivých oblastech tvorby zasloužil zvláštní pozornost. Ať už jde o pohrdání řemeslem u některých tvůrců a recipientů současného výtvarného umění nebo snahu o mermomocí vulgární a nepochopitelné verše mezi básníky, vždy mě napadá otázka opravdovosti díla, umělcova přesvědčení o vlastním vyjádření a sepětí tvorby s autorovým nebo recipientovým vnitřním světem, citem, náladou nebo vkusem. Opravdu jsou nám křečovitě experimentální díla blízká, nebo je jejich oblíbenost mezi některými autory a konzumenty jen módou a snobismem?
Rozšířenost nutně šokujících a nových principů v současné tvorbě se dotýká také samotného problému „co je umění?“. Jedinečné dílo bourající hranice očekávání i vkusu je součástí přirozeného uměleckého vývoje, v jistém smyslu vítězstvím, nedocenitelným přínosem k chápání a zobrazení reality a skvělým zážitkem, pokud experiment vychází z autorova vnímání světa a vzniká sám a nevnuceně při jeho tvůrčí práci. Na druhé straně pak, vedle této pravé experimentální tvorby, napříč uměleckými oblastmi parazituje pouhá tvorba experimentů.
Alena Skálová
8–bit: zdraví vás Ondra
Adolescentní bytost, která rozvíjí své sebevědomí, sebejistotu a samostatnost v harmonii s módním trendem vizuality produktů 8-bitových počítačů z osmdesátých let. Miluje trička s Atari nebo variace na šifru C 64. Integruje do společnosti návštěvou koncertů 8 Bit Weapon nebo Nullsleep. O trochu starší skupinkou jsou počítačoví geekové, kteří pro změnu vyrostli na videohrách v osmdesátých letech. Ti si už pamatují a dokážou si vzpomenout na Roba Hubbarda a jeho doprovod k International Karate nebo na nekonečný příběh Super Maria. Zcela neznámým je příběh geniálního konstruktéra Eduarda Smutného, který se svým týmem v roce 1985 navrhl počítač jako skládací stavebnici. Teslu SPO 186 pojmenoval po svém synovi, který trpěl mozkovou obrnou a práce s klávesnicí mu pomáhala trénovat porušenou motoriku prstů. Po zapnutí počítače se nám ukáže nápis: „Zdraví vás Ondra“.
František Zachoval
Spasitelé lidstva
Návod ke správné meditaci? Tantrické praktiky pro udržení linie? Nebo nalezení rovnováhy mezi Jin a Jang? I člověk, který nic z uvedeného nehledá, je může nalézt. V douškách divadelních recenzí, výtvarných kritik, názvech výstav či pozvánkách k vernisážím.
Trochu by mne zmátlo, kdybych při pročítání zpráv o světovém poháru cyklistiky v Pekingu narazil na výroky typu: „Přemýšlejme dále a zdůvodníme si lépe náš souhlas s bombardováním Srbska, a dodatečný s převraty v Chile, Panamě, kdekoli jinde na světě.“ Nebo: „Kdesi za salvami osvobozujícího smíchu je pak možné nacházet výzvu k pochopení lidských slabostí, jejímž jediným možným řešením je odpuštění, neboť lidstvo se je jinak řešit nenaučilo...“ A jistě, v souvislosti se sportovním zpravodajstvím nám snad podobné formulace „životních pravd“ přijdou něžně nepatřičné. Jaká síla však opravňuje k podobným „mesiášským“ úvahám autory, oblastí jejichž zájmu je kultura? Autorem obou „významných“ pouček je divadelní kritik J. P Kříž (Právo 28, 11. 20008 a harlekýn.cz/neslysim.htm). Klišovitost podobných výroků nespočívá ve stereotypu jejich formální struktury, je znakem myšlenkové kastrace. Čtenáři nezbývá než banalizaci jinak poutavých otázek, zjevně ovlivněnou letmou četbou šamanských „mouder“ Paula Coehla či pseudotoltéckých dohod, považovat za perzifláž či parodii.
Tomáš Kubart, publikuje v Rozrazil Online
projídání budoucnosti
Pojem „projídání budoucnosti“ používají zejména politici pravice, když se snaží upozornit na nebezpečnost politiků levice. Projídáním je myšleno „neuvážené“ utrácení peněz ze státního rozpočtu, především přes nejrůznější sociální dávky pro méně konkurenceschopné obyvatele. Do projídání se však nepočítají: předražené zakázky na dálnice či různé (re)konstrukce, zlepšováky typu pražské Opencard nebo vojenské zakázky. Tyto položky spadají mezi investice. Zrovna tak sem nespadají poslanecké a ministerské náhrady za nikdy nerealizované služby. Projídají tedy zejména ti, co nemají práci, jsou v důchodu nebo třeba na mateřské dovolené. Vtipně propojil slovo projídání s potravinami ve své Vizi 2020 Mirek Topolánek: „Když zastavíme projídání budoucnosti, zastavíme i ekologické škody. Dnes vyhodíme na skládku až čtvrtinu potravin, které nakoupíme. Toto šílené plýtvání mimo jiné produkuje zcela zbytečně tolik skleníkových plynů jako pětina veškerých automobilů.“ Možná se chce postavit svému stranickému předchůdci Václavu Klausovi v tématu globálního oteplování. Jeho popud, aby lidé dojídali, je jistě záslužný, a možná se jednou zapíše do klimatologické bible.
Jiří G. Růžička